Píše se rok 2025 a Rusko se už delší dobu pokouší hrát stejnou hru jako kdysi Hitler. Diktátor se sice jmenuje jinak, trpí však stejným sebeklamem. Vladimir Putin zaútočil na Ukrajinu, před očima celého světa páchá válečné zločiny, a jak na to zareagovali mnozí evropští lídři? Napsali na sociální sítě, že jsou „silně znepokojeni“, nakreslili nové „červené linie“ (jako kdyby těch dvacet posledních někdo vymazal fixem) a pak se vydali večeřet se Schröderem nebo Orbánem, aby s nimi probrali „diplomatická řešení“ konfliktu.

V zajetí imaginárního světa

Problém je v tom, že Evropa chce mír, ale není za něj ochotná zaplatit. Chce mít morální převahu, jenže si nehodlá ušpinit ruce. Touží po tom, být geopolitickým hráčem, ale jakmile dojde na použití síly, rychle stáhne ocas. Evropa zkrátka nemá v úmyslu jít s vlastní kůží na trh.

Když vás někdo šikanuje ve škole, nepřestane s tím jenom proto, že mu dáte svačinu. Vrátí se pro vaše boty, kabát, a nakonec vás vypudí z domu.

Stačí se podívat na obranné rozpočty. Německo, evropský hospodářský gigant, si jen nedávno vzpomnělo na to, že má vůbec nějakou armádu. Berlín po celá desetiletí předpokládal, že si zajistí bezpečnost budováním vřelých vztahů s Ruskem a nákupem jeho plynu. Tato strategie, známá jako Ostpolitik, byla v podstatě geopolitickou verzí absurdní představy, že když budete medvěda hodně pevně objímat, možná vám neukousne hlavu.

A medvěd to samozřejmě udělal.

Nejde přitom jen o Německo. Francie ráda vypráví o „strategické autonomii“ a „evropském pilíři NATO“, ale příliš se nepřetrhne, aby napadenou Ukrajinu vybavila takovým vojenským vybavením, které by opravdu zásadně proměnilo dynamiku konfliktu. Itálie? Té často záleží víc na tom, aby mohla moskevské a petrohradské smetánce prodávat luxusní zboží, než aby bránila východní hranice NATO. A o Maďarsku je lepší se vůbec nezmiňovat.

Celá Evropa si představuje, že žije v imaginárním světě, kde se ozbrojené konflikty řeší obchodními dohodami a přísně formulovanými rezolucemi. Jenže Kreml hraje podle jiných pravidel. Putin se nebojí rezolucí, slouží mu jedině jako toaletní papír.

Hlavně neeskalovat

Nemělo by nás to překvapovat, podobné situace už jsme zažili v Čečensku, Gruzii, na Krymu, Donbasu nebo v Sýrii. Evropská odpověď na každou z těchto krizových situací byla zoufale slabá. Pokaždé jsme na místo poslali humanitární pomoc a doufali, že se Kreml uklidní – jako kdyby jen trpěl dočasným záchvatem vzteku a systematicky nepracoval na uskutečnění dlouhodobého imperialistického projektu. I za situace, kdy se Putinovi povedlo udělat z Běloruska poslušného vazala a vybudovat vojenské základny na hranicích NATO, si příliš mnoho lidí v Bruselu a Berlíně šeptalo: „Hlavně nesmíme eskalovat situaci!“

Problém je v tom, že nicnedělání ukazuje slabost a dále povzbuzuje agresora. Menším zemím, které vkládaly důvěru do Evropské unie, dává najevo, že jakmile dojde na lámání chleba, nikdo jim nepřijde na pomoc. Evropská neochota plně se vojensky, ekonomicky i psychologicky angažovat při obraně Ukrajiny (a tím pádem i naší vlastní bezpečnosti) není žádným mistrovským diplomatickým tahem, spíš zbabělostí vydávanou za opatrnost.

Zastavme se ještě u termínu „eskalace“, této oblíbené výmluvy Evropanů, kteří tak rádi říkají: „Nechceme dál eskalovat situaci.“

Prozradím vám tajemství: Putin už eskaloval. Dokonce začal eskalovat dávno předtím, než si kdokoli uvědomil, co má ve skutečnosti za lubem. V roce 2014 anektoval Krym. Eskalace. Bombardoval a spolu s Asadem zplynoval syrské obyvatelstvo. Eskalace. Trávil na evropské půdě ruské disidenty. Eskalace. V roce 2022 vpadl s tanky do sousední země a zasypal ji raketami. Opět eskalace.

Takže až příště nějaký baltský stát navrhne poslat Ukrajině stíhačky nebo zvýšit přítomnost vojáků aliance na východní hranici a někdo v Bruselu na to řekne „raději Moskvu neprovokujme “, jediná možná odpověď musí být: Provokovat? Medvěd už se vám roztahuje v kuchyni. Na opatrné našlapování je pozdě.

Evropa se umí skvěle pohoršovat. Pronášet plamenné projevy v Evropském parlamentu, kterých si v lepších případech všimne pár lidí na Twitteru. Symbolicky sankcionovat představitele ruského režimu. Nádherně nasvěcovat budovy v barvách ukrajinské vlajky. Jenže nic z toho ruské tanky ani drony nezastaví. Evropská měkká síla není k zahození, jenže nemůže stačit, když protivník rozumí jedině skutečné síle.

Válka o hodnoty

Právě probíhající válka se vede o systém hodnot. Putin nenávidí Evropskou unii ne kvůli její síle, ale protože je svobodná. Protože její občané mohou podle vlastního uvážení žít, mluvit nebo milovat. A to ohrožuje samotnou podstatu Putinova režimu.

Když tedy Evropa navenek hlásá demokracii, ale zároveň ji není ochotná bránit skutečnou silou, vysílá tím jasný signál: na našich hodnotách ve skutečnosti netrváme. 

Je potřeba si jasně přiznat, proti komu stojíme. Rusko už není běžný autoritářský stát. Proměnilo se ve zcela militarizovanou společnost s fašistickými prvky. Ne metaforicky nebo abstraktně, ale ve zcela praktických ohledech. Putin ze své země udělal stroj, který umí produkovat jedině tři věci: strach, zbraně a mrtvoly. Militarizací prošel každý aspekt ruské společnosti. Vzdělání, náboženství, kultura, hospodářství – to všechno slouží výlučně válečnému úsilí. Neexistují už žádné nezávislé instituce, nezbývá prostor k protestům nebo byť jen pochybám. Rusové byli vycvičeni k tomu, aby buď tleskali bombardování, nebo drželi hubu a krok. Rusko se nepřipravuje na mír, ale na mnohem větší a destruktivnější válku – a není v tom samo.

Ruská válečná mašinérie navzdory létům sankcí a mezinárodního odsouzení dál šlape bez větších zádrhelů, a to do velké míry díky spojenectví se spřátelenými autokraciemi. Írán dodává drony, které proměnily ukrajinská města ve hřbitovy. Severní Korea zásobuje Rusko raketami a dělostřeleckou municí. Moskva, Teherán a Pchjongjang jsou tři režimy nespojené jednotnou ideologií, jen společnou nenávistí ke svobodnému světu.

Je to hrozivý obraz. A přesto se zdá, jako by se mnoho evropských lídrů účastnilo mírové konference z roku 2012. Neustále vyprávějí o „deeskalaci“, „dialogu“ a snaze „vyhnout se provokaci a vyvolání třetí světové války“,  jako kdybychom nebyli na pokraji kontinentálního konfliktu.

Střípky naděje

Evropa přesto není úplně ztracená, pod povrchem vleklé diplomacie se totiž začíná něco měnit. Německo, které se dlouho nedokázalo oprostit od poválečného pacifismu, konečně vstupuje do nové éry. Zeitenwende, dříve vysmívané jako prázdná fráze, se nyní může opřít o masivní nárůst výdajů na obranu a upřímnou snahu vybudovat armádu hodnou největší evropské ekonomiky.

Francie zažívá rozmach obranných technologií. Letecký a zbrojní průmysl zvyšuje výrobu a zkoumá systémy nové generace – od dronů až po protivzdušnou obranu. A vláda prezidenta Macrona navzdory všem vyhýbavým postojům zřejmě chápe, že evropskou suverenitu není možné udržet bez skutečné síly.

Ve východní části kontinentu mezitím z letargie již dávno procitlo Polsko, Finsko nebo baltské státy. Zdvojnásobily výdaje na obranu, budují těsnou regionální spolupráci a dotlačily NATO k tomu, aby se jí přizpůsobilo. Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou si nebezpečí vědomy lépe než kdokoli jiný – a podle toho konají. Polsko se pak rychle stává významnou vojenskou mocností, a to jak z hlediska počtu vojáků, tak i připravenosti na válku, logistiky nebo způsobu myšlení.

Také obranný průmysl napříč Evropou se začíná probouzet. Firmy rozšiřují výrobní kapacity, vlády zadávají dlouhodobé zakázky a myšlenka evropské obrany se poprvé po dlouhých desetiletích stává vážně míněným tématem.

Čas se neúprosně krátí. Ale věci se konečně začínají dávat do pohybu. Alespoň to nám může poskytovat trochu naděje.

Z anglického originálu přeložil František Kalenda.