ANALÝZA / Autoritářské režimy typu Ruska nebo Číny strávily roky tím, že proměnily dezinformace v ústřední pilíř vlastní politiky. Nejenže lžou, ale lžou hlasitě, nepřetržitě a na každé dostupné platformě. Podařilo se jim dovést k dokonalosti umění rozsévat chaos, podkopávat důvěru a prohlubovat politické rozdíly uvnitř demokratických společností. Nic z toho se neděje náhodou – autoritáři k tomu využívají dobře financované a pečlivě zkoordinované kampaně, jejichž součástí jsou státní média, tajné trollí farmy, influenceři na sociálních sítích nebo manipulace algoritmů.

Zároveň se jim daří udržovat naprostou kontrolu nad vlastním informačním prostředím. Nezávislá média jsou v Rusku systematicky umlčována, oponenti končí za mřížemi a internet je přísně cenzurován s pomocí takzvané „suverénní“ infrastruktury, která přímo blokuje nebo extrémně zpomaluje nevhodný obsah. Komunistická Čína pro změnu filtruje veškeré projevy na internetu prostřednictvím takzvaného „Velkého firewallu“, zakazuje platformy jako YouTube nebo Twitter a zaplavuje vlastní sociální sítě přísně kontrolovanou propagandou. Algoritmy se v čínském pojetí mění z nástrojů interakce v instrument udržování poslušnosti.

Právě to je klíčem náskoku autoritářských režimů v informační válce: mají kontrolu nad tím, co se zobrazuje jejich vlastním poddaným, zatímco dokonale zneužívají otevřenosti západních demokracií. Nedokážeme k nim dostat pravdu, zato jim se daří naočkovat lží naše občany. Záměrně šířené dezinformace se v řádu sekund zobrazí na našich zařízeních, ale fakta ani neproniknou přes jejich bedlivě střeženou digitální hranici. Jde o nesmírně asymetrickou válku, ve které mohou autoritářské země operovat rychle, ve velkém měřítku a zcela beztrestně. V demokraciích si naopak lámeme hlavu s tím, jak na tuto hrozbu reagovat, aniž bychom zároveň podkopali naše vlastní hodnoty svobody projevu a transparentnosti.

Stav války

Autoritářské režimy nemusí čekat na to, až se jim podaří pro svoje kroky zajistit politickou podporu. Nemusí se ohlížet na svobodu tisku nebo debatu ve veřejném prostoru. Pokud chtějí spustit dezinformační kampaň, mohou to udělat rychle a nenápadně. Mají k dispozici rozsáhlé platformy, které čtyřiadvacet hodin denně vytvářejí a šíří obsah v desítkách různých jazyků.

Co je ještě horší, diktatury se mimořádně zlepšily ve snaze získávat pozornost. Zneužívají „superšiřitele“ na sociálních sítích, konspiračně založené influencery nebo poutavá videa na TikToku k tomu, aby zabalili propagandistický obsah do něčeho, co působí vzrušujícím, rebelským či zábavným dojmem – přestože jde o naprosté lži. Vyprávějí jednoduché, emočně nabité příběhy, jejichž šíření informačním prostorem následně ještě urychlují s pomocí umělé inteligence.

A co proti tomu děláme na Západě? Pořádáme nudné tiskové konference, publikujeme sáhodlouhé zprávy, píšeme detailní faktografické články skryté za paywallem, naši diplomati vydávají monotónní prohlášení… Máme sice dobré úmysly, ale jejich uvedení do praxe je asi stejně poutavé jako daňové přiznání. Drtivá většina toho, co proti dezinformacím podnikáme, se nikdy nedostane k jejich skutečným příjemcům. Máme na své straně fakta, jenže odvádíme mizernou práci v tom, aby se o ně někdo zajímal.

Moc propagandy

Informační bojiště se přitom v poslední době radikálně proměnilo. Polovina finských teenagerů ve věku od 13 do 18 let získává zprávy z TikToku – tedy z platformy, kde je vedle influencerů a zábavných videí i přehršel propagandistického obsahu, který na ní dnes zveřejňuje dokonce i Severní Korea. Autoritářské režimy napřímo promlouvají k nejmladší generaci a využívají její působ vyjadřování i oblíbené komunikační prostředky, zatímco my si stále pro sebe cosi mumláme za paywally a na oficiálních platformách.

Už jsme byli svědky toho, jak devastující může být informační válka ponechaná bez odpovědi. Ještě v lednu roku 2014 se na Ukrajince dívalo pozitivně 60 procent Rusů. Pak ale Kreml zahájil masovou pomlouvačnou kampaň na státních kanálech a sociálních médiích, ve které vylíčil Ukrajince jako nacisty, zrádce a loutky Západu. O pouhý rok později se situace zcela obrátila: šedesát procent Rusů na svoje sousedy pohlíželo negativně. Takhle funguje propaganda. A když máte pod kontrolou celý informační ekosystém, funguje děsivě efektivně.

Ukrajinci se od té doby naučili oplácet údery. Po obsazení Krymu v roce 2014 a zvláště po zahájení plnohodnotné invaze před třemi lety začali k informačnímu prostoru přistupovat jako k jedné z frontových linií. Vytvořili partnerství mezi vládou, občanskou společností a kreativními komunitami. K tomu, aby odhalili lži a posílili domácí morálku, využívají humor, memy, hudbu nebo virální videa. Pracují ve dne v noci, protože dobře vědí, jak destruktivní mohou být dezinformační kampaně. Na Ukrajině není dezinformace jakousi abstraktní hrozbou, je to zbraň, která oslabuje cíl předtím, než na něj začnou dopadat bomby.

Jak se efektivně bránit

Ruský režim dnes na státní propagandu vydává skoro dvě miliardy dolarů ročně (43 miliard korun) a čínské mediální operace jsou ještě rozsáhlejší a neprůhlednější, zatímco Evropská unie za této situace na obranu pravdy utrácí směšné částky. Nejde ovšem pouze o peníze, ale i o způsob myšlení. Příliš dlouho jsme byli v defenzívě a snažili se pouze vyvracet lži, které se mezitím již virálně rozšířily. To nestačí: musíme se naučit problému předcházet.

Zároveň se nemůžeme soustředit pouze na krátkodobá řešení. Rusko a Čína plánují svoje dezinformační strategie na celé dekády dopředu a my bychom měli dělat to samé. V praxi to znamená poskytovat větší množství prostředků a podpory moderním mediálním tvůrcům, od influencerů a podcasterů až po digitální umělce, futuristy, analytiky nebo vizionáře. Právě to jsou lidé, kteří pomáhají formovat, jak miliony lidí přemýšlejí a co cítí. Musíme investovat do platforem, hlasů a formátů, které se dnes skutečně dostávají k cílovým uživatelům.

Vedle toho bychom měli vybudovat dlouhodobou odolnost, jakousi vakcínu proti dezinformacím na internetu, která nám umožní varovat lidi ještě předtím, než se lži začnou šířit. A takovou vakcínou může být jedině vzdělání. Musíme na školách učit mediální výchovu, aby mladí lidé dokázali rozeznat snahu s nimi manipulovat. Potřebujeme umísťovat srozumitelný, pravdivý a poutavý obsah tam, kde lidé skutečně tráví čas — na YouTube, TikToku, Instagramu — a ne ho schovávat na zapadlých vládních a unijních webech.

Čas na protiútok

V neposlední řadě se musíme přestat soustředit pouze na defenzívu, a namísto toho přenést boj na území nepřítele. Autoritářské režimy mají obrovské slabiny: od korupce přes brutální represi a společenské nerovnosti až po pokrytectví vládnoucích elit. Právě na tato slabá místa bychom se měli soustředit při šíření pravdivých zpráv, které pomáhají odpůrcům režimu, odhalují zločiny diktatur a oslabují jejich kontrolu nad veřejným míněním.

Nejde o snahu svrhnout nepohodlné režimy nebo kopírování autoritářských postupů, ale o využívání faktů k nabourávání mýtů, na které se diktátoři spoléhají, aby se udrželi u moci. Měli bychom se přestat bát odhalit jejich zkaženou podstatu, stejně jako oni zneužívají naši otevřenost.

Je naší povinností bránit hodnoty, na kterých nám záleží – svobodu, transparentnost a demokracii – za pomoci kreativních a odvážných postupů. Nebo budeme skutečně lavírovat až do doby, kdy k nám vpadnou ruští vojáci a bezpilotní letouny? Informační válka už začala a nemáme na výběr, jestli se jí chceme účastnit. Můžeme se ale rozhodnout, že ji konečně přestaneme prohrávat.

Pekka Kallioniemi je finský odborník na sociální média a dezinformace, který se zaměřuje na ruské informační operace na internetu.

Z anglického originálu přeložil František Kalenda.